První stadium-odpovídá asi věku předškolního dítěte a trvá do 4 měsíce.

     Druhé stadium-trvá od 5. měsíce do 7 měsíce a odpovídá věku školáka. Proto podle toho budeme přistupovat k výcviku základní poslušnosti. U předškoláka budem tolerantní, ale u školáka již budeme více důslední a přísnější.

     Puberta- nastává od 8 měsíce a navazuje na ni stadium mladého psa (od 18 měsíců)

     O dospělém psu- mluvíme ve věku 2 let.

Chování psa vrozené a získané

    Necháme-li psa bez výchovy a bez výcviku, je víc než pravděpodobné, že se u něj bude projevovat pouze vrozené (pudové)chování. Stane se nezvladatelným, neposlušným psem, který nám začne "přerůstat přes hlavu."

Proto je potřeba již od štěněčího věku psa formovat, učit ho poslušnosti.

    Jako příklad uvedu potlačení pudového chování psa při spatření kořisti, třeba běžící myši nebo kočky. Lovecký pud nutí psa myš chytit, běžet za ní. Pokud se tak stane uprostřed sídliště, kde je takových podnětů víc než dost, můžeme spatřit obrázek zoufale volající dámy, která se pokouší psa dohonit, nemluvě o malém dítěti, které pes vleče za sebou.

Takový pud můžeme vhodnou výchovou potlačit. K tomu je zapotřebí vychovat psa k základní poslušnosti.

    I když nebudeme docházet se psem na kynologické cvičiště, protože ho máme jen a jen pro své potěšení, základní poslušnost by měl projevovat každý pes (bez rozdílu velikosti).

Potom mluvíme o chování získaném.

První štěněčí stádium

    Výchovu a výcvik pejska nyní rozbíháme naplno. Štěně potřebuje cítit autoritu. V divoké smečce je to vždy vůdce, kdo rozpustilá štěňata usměrňuje. Činí tak ovšem s láskou a pochopením. V lidské společnosti jsme to my, kdo by měl mít autoritu, a ne naopak. Pes je od přírody agresivní tvor a již při hrách se štěnětem musíme dávat najevo, že nás nesmí zraňovat ostrými zoubky a i když mu vložíme ruku do tlamy, že nestiskne, že nesmí párat babiččinu šálu, kterou právě dopletla, že školní sešit našeho syna není na hraní atd.

Pro všechna další období výchovy psa i pro celý náš společný život si my, jako autorita pro našeho psa, zapamatujme:

    Zákazy a tresty je nutno používat jen velmi opatrně. Čím kratší doba je mezi trestem a činem, tím snadněji štěně pochopí souvislost.(Potrestat psa za něco, co udělal před půl hodinou, je nesmysl, pes již nechápe, za co je potrestán, naopak si trest spojí s tím, co udělal jako poslední, a to může být i přiběhnutí a vítání vás. Udělalo by nám to "medvědí službu")

    Pochvala a odměna působí na psa víc než neustálé trestání. Udělá-li pes něco, s čím jsme spokojeni, přiběhne na zavolání, přinese aport, apod. vždy psa pochválíme a zejména zpočátku odměňujeme psa pamlskem. Pamlsek může být piškot,párek,nebo cokoliv drobného co má pes rád. Pamatuj, účelem není psa pamlskem nakrmit, ale odměnit za dobře vykonanou práci. Pochvala musí být výrazná! Za dobré slovo je pro nás pes schopen udělat doslova cokoliv.

Solitární hry

     Pes si hraje sám, s nějakým předmětem, míčkem, klacíkem, ale i trháním dědečkovy papuče je pro něj hrou. Zatímco člověk se zhrozí, že ten darebák zase něco zničil, pes dělá jen to co je pro něj přirozené. Opět si myslím,že ničí-li pes náš příbytek,roztrhá na co přijde,rozkousaný nábytek nevyjímaje,je to náš problém. Kde byl pán, když si štěně chtělo hrát? Pravděpodobně ponechal štěněti příliš mnoho času na neplechy. Osamocené zvíře se nudí, věnuje více času samostatné (solitární)hře a vezme za vděk čímkoliv. V rozčilení psa chceme potrestat, nebo přinejmenším křičíme. Je to však jedna ze základních chyb, které chovatelé dělají. Pes si neuvědomuje,že je potrestán za zničenou věc(kterou rozkousal během dopoledne),ale bude si myslet, že je trestán za to,že k nám radostně přiběhl,když jsme přišli domů.Chováme-li psa v bytě,měli bychom mu věnovat více pozornosti a času.Vychovaný pes se naučí na pána v klidu čekat a většinu dopoledne prospí.

Hra je již u štěňat projevem potravního chování.

    I když domácí pes dostává stravu od svého pána a není nucen lovit, zůstává nadále šelmou. Má geneticky zakotvený zákon zachování živočišného druhu. Hozený míček nebo kamínek považuje za kořist, kterou musí dohonit. Třepání hadrem či bačkorou a pevný zákus je projevem usmrcování kořisti.

Je samozřejmé, že pes občas zůstává sám doma. Neriskujme to v prvních dnech soužití, bez předchozího usměrnění patřičnou výchovou. Štěněti nabídneme několik předmětů, se kterými bude mít dovoleno si hrát.

    Pro udržení své autority bychom ovšem měli s hraním přestat z našeho popudu. I když se štěně bude dožadovat další hry, odkážeme je na jeho místo, poslechne-li, pochválíme ho. S hrou můžeme po chvíli pokračovat, štěně by si nemělo hru vytrucovat, jsme-li zaneprázdněni, ale jistě mu vyhovíme, máme-li čas a chuť si s ním hrát. V tomto jsou ideálními pomocníky děti. Lidské mládě a štěně si dokáží spolu hrát i hodiny.

     Necháváme štěně hrát si bez nás, ale pod dohledem.Pokuď začne dělat něco nepatřičného, zasáhneme slovy "FUJ","NE","NESMÍŠ". Hlas musí mít káravý tón. Neuposlechne-li  štěně,zatřepeme s ním uchopením za volnou kůži na krku. Velmi brzo štěně pochopí, s čím je doveleno si hrát a s čím ne.

Zvykání na cizí psy

     Nejen na cvičišti se musí pes naučit ignorovat cizí psy. Pes, kterého potkáme na procházce, je silným podnětem pro hry, ale i zápas. I když máme psa na vodítku, je těžké ho zvládnout, chce-li se vrhnout za cizím psem, obzvlášť máme-li velkého, silného psa. Zvykání na jiné psy se musí učit odmalička. Přesto nezbavíme psa přirozeného instinktu. Jeho pud můžeme utlumit výchovou a výcvikem.

     Kdybychom nebyli nablízku, pravděpodobně se stejně i náš, jinak vzorně vychovaný pes, vrhne za cizím psem. Pomůže nám opět povel "NE","FUJ","NESMÍŠ".

     Příklad:Psa vedeme na vodítku a náš pes uvidí cizího psa.Máme pocit,že nevidí ,neslyší a chce za ním.Na procházce musíme být ve střehu.Jestliže už nás pes táhne na vodítku za svým cílem,musíme vynaložit hodně síly,abychom mu v tom zabránili.Měli bychom být o pár vteřin rychlejší než pes.Dá se vypozorovat okamžik,kdy pes zbystří,jako by na vteřinu strne a poté vyrazí.V tom okamžiku,kdy pes zbystřil,musí od nás dostat povel "FUJ","NE","NESMÍŠ".Vzápětí trhneme vodítkem zpět.Ne naopak.Pes už ví,k čemu se zákaz vztahuje.Nereaguje-li pes,opakujeme povel a trhneme silněji vodítkem.Možná budeme muset trhnout tak silně,aby pes udělal malý kotrmelec.Povel musí být výhružný a opakuji,musí předcházet těsně před trhnutím vodítkem.Na rozdíl od jiných cviků,kdy trhneme vodítkem mírně,v tomto případě jde naopak o trhnutí prudké a razantní.Budeme-li důslední,bude nám později stačit pouze povel a pes v očekávání trhnutí poslechne.Jdeme-li kolem cizího psa,opakujeme(jakoby výhružně syčíme)povel až do okamžiku,kdy cizí pes přestane našeho psa zajímat.Za uposlechnutí  IHNED velmi chválíme a můžeme odměnit pamlskem.

Při důslednosti můžeme psa mít bez vodítka na volno a postačí povel, aby nevyrazil za cizím psem.

Tohoto způsobu můžeme s úspěchem použít i při spatření kočky, zajíce a jiné zajímavé kořisti pro našeho psa.

Hierarchie

      Pes respektuje sám od sebe pouze BIOLOGICKOU NADŘAZENOST.(Např. kočka prchá před psem, před kočkou prchá myš).

        Mezi lidmi a psy je to složitější. Pes se stává členem smečky, ve kterém jsou i jiné živočišné druhy než psi, tedy my. Zaujmout autoritativní postavení vůči psovi člověku pomáhá vrozená schopnost psů respektovat biologickou nadřazenost člověka jako živočišného druhu. Ve volné přírodě tak dominuje např. levhart nad gepardem, potkan nad krysou.

      Pes se raději smíří s nadřazeným postavením jiného živočišného druhu, tedy člověku, než by přiznal ponižující podřízenost jinému psu bez boje.

Proto můžeme spatřit na cvičišti např. dvanáctileté dítě, které naprosto přesně poslouchá pes daleko těžší a silnější, než je ono samo.

       Bereme-li si malé štěně, jsme přírodou předurčeni mít nadřazené postavení. Pes to ví, ale jakmile zjistí, že nemusí poslechnout, zkouší získat hlavní slovo. Leckdy se mu to i podaří,hlavně,jsme-li málo důslední,nebo na něj nemáme čas. Přeroste-li nám pes přes hlavu, je to opravdu  jen NAŠE ostuda, protože jsme dostali šanci stát se autoritou jako první.

       V období druhého štěněčího stadia to náš pes bude zkoušet ještě častěji a urputněji. Pes se v tomto období potřebuje ujistit, že smečka vůdce stále má.Pokuď  zjistí, že ne, okamžitě chce zaujmout jeho místo. Psi, zvlášť velká služební plemena, se stávají doslova tyrany celé rodiny.

       Zdálo by se, že pes se upne na toho člena rodiny, který s ním chodí na procházky, tráví s ním nejvíc času, ale ne vždy je to pravda. Nejvíc dobrodružství může štěně zažít s dítětem, a přesto bude respektovat otce jako hlavu smečky.

      Není vyjímkou, že to může být i člen, který se mu téměř nevěnuje. Nebo to může být i jediná žena v rodině samých mužů. Pozorovatelé se domnívají, že pes svým přirozeným instinktem sám vycítí, jak to v rodině vlastně chodí. Byla-li i před příchodem psa hlavou rodiny maminka, přijme ji i pes za vůdce, i kdyby se mu naprosto nevěnovala. Mamince bude stačit jeden povel a pes ji poslechne,kdežto u tatínka a dítěte bude zkoušet,zda na tom trvají,přesto,že to byli právě oni,kdo s ním cvičili.Není nám zatím příliš známo,proč si pes vybral právě tak ,jak si vybral,a ani mu nelze svou autoritu vnutit.

Vůdce své smečky bude poslouchat bez výhrad. Ovšem se psem se stýká celá rodina a pes musí poslechnout i ostatní. Proto se podrobí výchově k základní poslušnosti.

Základní výcvik poslušnosti probíhá velmi dobře, učí-li se se psem právě jim respektovaný vůdce.

převzato ze stránek CHS Harmony Star http://www.harmony-star.wz.cz